pátek 17.7.1998

Dnes začíná naše výprava. Odjíždíme v 7:43 z hlavního nádraží v Praze (dnes se jmenuje i Wilsonovo, aby v tom nebyl zmatek). Nasedáme do rychlíku a jedeme do Olomouce, kam máme dorazit asi v 11:17. V kupéčku jsme s jednou slečnou, která jede dál než my. Dále k nám přistupuje mladík, který vystupuje v Kolíně, kde za něj máme náhradu v podobě chlápka v růžové košili, s mnoha taškami a kvádrem přes rameno. Je kuřák, strašně to z něj táhne (Djw: my sme, prosím, oba nekuřáci, tak nám vůně cigaret dost nevoní). Při každém pohybu strašně heká. Není tak starý, tak 45-50 let. je to síla, sedá si na sedačku a utiskuje slečnu naproti nám, košile mu leze s kalhot a za chvíli na nás vykukuje jeho chlupatý břicho. Své vystoupení dokončuje tím, že vytahuje časopis "TOP DÍVKY" !!!

Dále už nevíme, protože za okny je Olomouc (virtuální procházka městem) a my vystupujeme Bágly si uschováváme v úschovně na nádraží a jdeme do města. Navštěvujeme kostel sv. Václava, který v roce 1995 navštívil papež Jan Pavel II. Dejwy fotí. Když odcházíme kolem 12. hodiny, ozve se zvonkohra. Asi 3 písničky. Dále pokračujeme na Horní a Dolní náměstí, vyměňujeme peníze (Djw: za naše krásný český dostáváme ne příliš pěkný slovenský), 2000Sk za 1881 Kč. Neodoláme zmrzlině. (Djw: Jo zmrzlina, to je často naše potravina - tu máme moc rádi, hlavně smetanový, ovocný už méně).

kostel sv. Václava

Vracíme se směrem na nádraží, cestou se stavujeme v pravoslavným kostele sv. Gorazdy. Jdeme do sámošky nakoupit potraviny a pospícháme pro batohy do úschovny (10 Kč/h). Jdeme na stopa za město, směr Hranice (nikoliv hranice), zůstáváme stopovat za benzínkou. Stopujeme asi hodinu a půl, provoz je hustý, neustále se před nás staví vojáci. (Djw: Já je upřímně nesnáším, stopujou jen na vojně a nechoděj na konec za všechny stopaře, který už zde sou. Prostě nedodržujou nepsaný stopařský pravidla - Jo, já sem nevoják - civilkář)

Nabírá nás Ostravák se zeleným Favoritem. Vyhazuje nás v Hranicích. Cestou vidím Sv. kopeček a zříceninu Helfštýna. V Hranicích musíme až na konec města, je to pořádná štreka asi 2 km. (Djw: Lucie není zvyklá stopovat, přál bych jí chodit ty dálky ze středu města na výpadovku - např. v Barceloně = 1/2 dne chůze). Dejwy fotí čápy. Cestou míjíme 2 stopaře: vojáka a chlapa s berlema. (Djw: čučím jako blázen, tak invalidu jsem vskutku ještě stopovat neviděl.) My jdeme dál, až za město. Prý se tam bude líp stopovat (Djw: no jo porád... V Hranicích není nikde místo na zastavení, proto ta procházka.) Poté se vracíme kus nazpátek. Sluníčko svítí do očí, docela mě bolí hlava. Při chůzi stopujeme. Zastavuje dlouhovlasý kluk s dodávkou, ve které sedí voják, kterýho jsme míjeli. Jedeme do ValMezu. Vystupujeme na křižovatce, kterou jenom přejdem a začínáme se stopem do Rožnova. Máváme asi 2 minuty, zastavuje Avie, ze které vystupuje chlapík s berlema a my nastupujem.

komunistický orloj s postavami pracujících	kostel sv. Gorazdy

Mlaďas nás vysazuje v Rožnově pod Radhoštěm nedaleko kempu. Noc pro 2 osoby + stan = 130 Kč. Postavíme stan a jdem se projít do města. Vracíme se asi ve 21:15. Jdeme se osprchovat. Teče teplá voda, je to žůžo. (Djw: hmmmm - zajímavý výraz) Unaveni usínáme. V noci je zima, musím si vzít mikinu. (Djw: Před spaním plánujeme příští den. Buď Valašské muzeum v přírodě (= rozsáhlý skanzen) nebo výstup na Radhošť (asi 1100 m.n.m.) a k soše Radegasta (opravena a asi před 14 dny znovu umístěna na vrchol hory - věrná kopie bývalé sochy) Ráno se rozhodne.)

sobota 18.7.1998

Ráno se probouzíme asi v půl osmé, ale ze spacáků vylézáme až po hodině. Je teplo, venku svítí sluníčko. V bufetu si dáme čaj a posnídáme něco z našeho proviantu. Rozhodujeme se, že půjdeme do Valašského muzea v přírodě. Okružní vstupné stojí 70.- Kč, včera bylo 50.- Kč, ale dnes je tu výstava řezbářů, tak přidražili. Vstupné se vztahuje na Valašské městečko, Mlýnskou dolinu a Valašskou dědinu.

čápi na komíně v Hranicích

V Městečku jsou stánky s dřevěnými výrobky. Dejwy si zde kupuje kudlu, je docela hezká (ale bohužel brzy skončí v koši na odpadky jako naprosto nefunkční věc, ale to v této chvíli ještě nevíme). Nedoláme při pohledu na vdolky (koláče) s borůvkama. Byla to papačka. (Djw: Další velmi specifický výraz Luciin) Procházíme různé chalupy, k tomu nám vyhrává kapela. V Mlýnské dolině čekáme asi půl hodiny na průvodkyni. Tady to byl asi největší zážitek, protože jsme viděli starý mlýn, kovárnu, pilu a hamr v akci. Vše bylo na vodní pohon. Fajn podívaná. Ve mlýně nás uvítala tetička v kroji a hezky po valašsku nám povídala. Viděli jsme také chalupu, kde se lisoval olej, byla to pěkná makačka, museli se pěkně nadřít. V dědině je spousta chalup, ale největší zážitek byl větrný mlýn. Bohužel dnes je již na elektřinu,ale to nám vůbec nevadilo. Rámus to dělá stejně velký. V místní školičce jsem se snažila nasoukat do školní lavice, ale bohužel při mé výšce 183 cm mi to nešlo. Tak takhle jsme strávili dopoledne. Vracíme se pomalu do kempu, balíme věci a jdeme stopovat. Naším cílem je dostat se už dnes na Slovensko.Začínáme po 15. hodině, ale bohužel se nám nedaří, buďto je auto plný a když je prázdný, řidič je místní. Stopujeme na autobusový zastávce. Naštěstí odtuď jezdí autobus do Žiliny. Dnes jede v 17.22 hod., takže stopujeme až do této doby. Cena jízdného je 48 Kč,- za osobu a 10 Kč,- za batoh. Na hranicích ani nestavíme.

Kostel ve Valašském městečku

Valašská dědina

Do Žiliny přijíždíme v 19.10. Chceme se dostat za město a tam přespat pod širákem, ale při pohledu na zamračenou oblohu se jdeme podívat na odjezdy vlaků na Martin. Vybrali jsme si kemp ve Vrútkách (předměstí Martina). Vlak odjíždí ve 20.03, jízdné stojí 12,-Sk. (Djw: Na nádraží v Žilině jsme povečeřeli bagetu (á 10 Sk) a ve vlaku kakaové věnečky Opavia (mňam).) Cesta trvá asi půl hodiny.

Po příjezdu do Martina té jdeme asi 2 km pěšky do kempu Turiec. Je asi 21 hod, jsme na místě. Noc nás přišla na 105 Sk. Začíná pršet. Udělali jsme dobře, že jsme nezůstali nikde pod širákem. (Djw: Taky jsem si umyl v kempu vlasy, abych z nich nemusel stáčet olej.)

neděle 19.7.1998

V noci byla bouřka. Ráno jsme vstali kolem osmé hodiny, posnídali suché grahamové rohlíky se sýrem a šunkovou pěnou, vše zapili perlivou Tomou. Jídlo leze špatně do krku, ale co se dá dělat. Po ranní hygošce (Djw: to jest hygiena, ale nechci z vás dělat blbce, že jste to nepochopili, raději se zdržím komentáře) balíme a vyrážíme na stopa. Stopujeme asi třičtvrtě hodiny a zastavuje nám obytná Avie. Nalezli jsme do obytné části, kde sedí 3 kluci a jedna holka. Vepředu sedí řidič a ještě jedna holka. Jedou až do Košic. Cestou zastavujeme u několika autobazarů a v Ružomberku u hospody. Je sranda. Bohužel těm klukům moc nerozumím. (Djw: To se divím, já jo, mluví přece slovensky a to není tak vzdálená řeč. Je fakt, že jsou z Košic a tak to východní nářečí je někdy špatně srozumitelný, ale docela to jde.) Cestou nabíráme dalšího stopaře (je z Ústí nad Labem :-) ), jede do Spišské Nové Vsi.

Když už jsme pomalu v Liptovskom Mikuláši, (ubytování - hotely) vjíždí do silnice, aniž by se rozhlédla, asi osmiletá cikánka na kole. My jsme uhnuli do protisměru, naštěstí nic nejelo!!! Bohužel jsme jí trochu zachytili bokem auta. Holčina je v šoku, kolem ní se sbíhá asi 10 dospělých cikánů,l kde se najednou vzali nevím. Cikánku naložíme i s jejíma rodičema do auta a vezeme do Mikuláše na pohotovost. My tady vystupujeme, takže nevíme jak to dopadlo. Snad dobře. Jdeme na autobusový nádraží, chceme jet do Roháčů, ale v místních jízdních řádech se nemůžeme vůbec vyznat. Všude jsou uvedené jen konečné zastávky, ale kudy to jede, to už se nikdo nedozví.

Rozhodujeme se pro Dämenovskú dolinu. Autobus odjíždí v 15 hodin. Jedeme k jaskyni Sľobody. Naše výprava má vyrážet v 15 hodin. Máme čas. Je nám zima. Dáváme si čaj a maxibagetu, nemůžu ji ani dojíst, ale Dejwy by spořádal klidně 3. U vchodu do jeskyni si kupujeme vstupenky za 70 Sk. Jeskyně je skvělá. Prohlídka trvá asi hodinu. Potom se jdeme projít k potoku, že si Dejwy prý smočí nohy. Já tam pro jistotu zahučím obutá. Dejwy mi půjčuje své tenisky, jsou mě větší, ale hlavně jsou suchý. U stánku si chceme koupit vodu na pití, ale cena 60 Sk za 2 litry !!! nás odrazuje. Jdeme pěšky směr Liptovský Mikuláš, kolem ledové jeskyně, tam už nemůžeme, protože je zavřená. Pokračujeme údolím, procházíme chatovou osadou a navštěvujeme kolibu. Chceme si dát Liptovské halušky, ale bohužel vrchní má problém s nějakým Čechem, který se zde chová jako by mu patřil celý svět. (Dejwy by dodal, že oni Češi pekelně naštvali místního číšníka, že prý čekali dlouho na jídlo. Ovšem halušky trvají přes půl hodiny. Musím se stydět, protože se chovají jako Němci u nás.) Dáváme si pivo „CORGOŇ“, je to dvanáctka za 13 korun. Hledáme nocleh, rozhodli jsme se konečně, že budeme spát pod širákem. Jdeme k potoku. Já jsem chtěla spát pod stromama, aby na nás nepadala rosa, ale Dejwy se rozhodl, že přebrodíme potok a budeme spát na protějším břehu na paloučku, kde je posekaná tráva. Zouvám si tenisky a přivazuju je na bágl ke schnoucím botaskám. Voda je studená. Říkám si, že nesmím do ní spadnout, mám bágl na zádech. A ejhle, už sedím ve vodě, rychle vyskakuju, ale spodek báglu a tenisky jsou mokrý. Mám hrozný vztek. Dejwy mi pomáhá z vody. Na břehu se snažím sušit věci na zapadajícím sluníčku, moc se mi to nedaří. Asi se vrátím domů, Dejwy si chce na mě pořídit bidlo s hákem. Asi ze mě vyroste. Doufáme, že na nás nikdo nepřijde a že nebude pršet. (Dejwy si myslí, že ženský by to s tou čistotou neměly přehánět - ono koupat se je dobrý, ale proč v jedinejch suchejch věcech? Jinak mi to je po dvou pivech celkem fuk a doufám, že nepadne příliš velká rosa, abychom nemuseli vstávat vlhcí příliš brzo.)

pondělí 20.7.1998

Noc byla strašně dlouhá. Každou chvíli jsem byla vzhůru, nemohla jsem vůbec spát. Nikdo nás sice nerušil, ale už jsem si přála, aby bylo ráno. Pozorovala jsem hvězdičky a když zašly, myslela jsem, že už je to fajn, ale kdeže. Bylo něco kolem 4. hodiny a do odjezdu prvního autobusu do Liptovského Mikuláša (7.30) bylo dost. Padala rosa, bylo docela chladno. Dejwy byl také vzhůru. Snažím se usnout aspoň na 2 hodiny. Nadále se probouzím v různě dlouhých intervalech. (Djw: Noc byla chladná, vzhůru jsem byl od 4.20 - pak už ne a ne usnout. Takže to bylo stráááášně dlouhý čekání na ráno.) Asi kolem 7. hodiny jsme úplně vzhůru a čekáme, až sluníčko začne pěkně hřát, abychom mohli usušit spacáky a já věci a boty z večerní koupele. Kolem 8. hodiny balíme a jdeme na autobus. Jede kolem půl devátý.

Roháčské pleso a pohled na Tri kupy ze sedla Zábrať

Odjíždíme do Liptovského, jdeme se najíst do bufetu - obložená vejce + rohlíky + čaj. Dejwy ještě na závěr sladkou tečku - pražskou guľu. Potom kráčíme nakoupit do sámošky. Na náměstí se jde Dejwy zeptat do informací na kemp u Zverovky, ale tam mu říkají, že žádný zde není. Zjišťujeme tedy odjezdy autobusů do Zverovce. (Djw: Zverovec je vesnička, Zverovka je chata.) Odjíždí ve 12.10. Kupujeme pohledy, které narychlo píšeme na koleni. Protože je vedro, dáváme si zmrzlinu - 4 kopečky do dobrýho kornoutu. Poté se vydáváme na autobusové nádraží. Dejwy si kupuje slovensků tlač - SME. Zjišťujeme, že nás čekají tropická vedra. Pro výstup na Roháče jako dělaný.

Cesta do Zuberce trvá asi hodinu. Jízdné stojí 22 Sk + 4 Sk batožina do 25 kg. Cesta je úmorná. Na návsi v Zuberci jsou informace, dovídáme se, že kemp u Zverovky, který je značen na mapě, už zrušili. (Djw: Ten kemp zrušili před 2 lety, nejbližší další je ATC Ostravice, jenže dost daleko pro výstup do hor. Asi 7-8 km k úpatí Roháčů, což nám přijde jako promrhaný čas.) Spát v horách po zkušenosti z předchozího dne se nám nechce. Po dotazu na ubytování dostáváme jedno v soukromí za 165 Sk/os./noc. Ještě nám i ukazují fotky, jak to vypadá uvnitř. Líbí se nám to. Paní domácí narychlo uklízí po předchozích hostech. Jsme tu sami, ale jinak je to pro 10 lidí. Vybalujeme a jdeme se projít - směr Oravský skanzen - 4 km - a dále různě po cestách lesem, přes vodu, kterou musíme přebrodit (naštěstí už do ní nepadám), až přes Habrovku do Zuberce.Cestou trháme borůvky. Jsme docela ucaprtaný. Jdeme v Zuberci do Koliby - dát si brynzové halušky a pivo. Halušky nás dokonale zaplácly, ale byly moc dobré. Sotva se ploužíme. Doma si dáváme vytouženou sprchu a těšíme se do postele. Zítra nás čeká perný den. Nesmíme zaspat. Vstáváme v 5 !! hodin. Jsem teda zvědavá, kdo se z nás vzbudí.

úterý 21.7.1998

Pohled z Ostrého Roháče na Smutnů dolinu

Volovec a Ostrý Roháč (v popředí)

Ostrý Roháč a Plačtivé, v popředí cesta Smutnou dolinou

Roháčská plesa od Báníkovského sedla

Dneska nemůžu ani udržet propisku v ruce. Ráno jsme vstávali v 5.00. Je pravda, že jsme byli vzhůru už ve 4 hodiny. Nasnídali jsme se a vydali se na autobus, který odjížděl v 5.58 směr Zverovka. V 6.10 jsme vycházeli z rozcestí u Zverovky. kde nás autobus vyhodil směrem po žluté na sedlo Zábrať. Cestou se pomalu odsvlékáme (Djw: vyměňujeme kalhoty za kraťasy a mikiny za trička). Nad námi poletují mračna much. Dohání nás jeden Slovák, který s námi přijel ze Zuberce. Během cesty se různě předbíháme.

V sedle Zábrať se navzájem fotíme. Opravdu krásný výhled. (Djw: Ne nadarmo se říká, že Roháče jsou jedny z nejkrásnějších slov. hor.) Po chvíli vyrážíme po žluté směr hora Rákoň (1876m), kam dorážíme v 8.30. Dále pokračujeme po modré, po česko-polské hranici směr Volovec (2063m). Šlo se v pohodě, sešli jsme do Jamnického sedla, tady vidíme Jamnické plesa (na druhé straně údolí). Cestou vidíme stádo kamzíků - mají 2 mláďata. Před námi se tyčí Ostrý Roháč. Z naší strany nevypadá až zas tak hrozně, ale v zápětí přicházíme k řetězům, které jsou nabité ve skále. Dělá se mi šoufl, když vidím ten sešup pode mnou. Cesta je hrozná. Jde se hůř a hůř. Na Ostrý Roháč (2087m) přicházíme v 10.00. Dále pokračujeme (už od Volovce) stále po červené směrem na Plačtivé (2125m). Tam dorážíme v 11.15.

Pokračujeme na Smutné sedlo (1945m), kam se dostáváme okolo poledne. (Djw: Svačíme, fouká velmi čerstvý vítr) Tady si musíme rozmyslet, jestli půjdeme Smutnou dolinou dolů a domů nebo budeme pokračovat přes Tri kopy na nejvyšší horu Roháčů - Baníkov. Já toho mám docela dost, ale podle toho, co ukazuje Dejwy, by to nemělo být tak hrozné. Šplháme se po skále stále výš a výš. Objevuje se několik řetězů. Na jedněch se dostávám do krize, nevím kudy kam a pode mnou sešup dolů. Jsem z toho K.O. Ale nezbývá než pokračovat na Tri kupy (2136m). Když už jsme mysleli, že je máme za sebou, teprve na ně přicházíme. Je 13.30 a ještě nám zbývá zdolat Baníkov. Opět následujou při cestě několikery řetězy. Divím se, že je tady turistická stezka. Hora je špičatá a my lezeme vlastně po hraně. U posledního řetězu dokonce potkáváme jeptišku! Neví, jak má slézt dolů. Později si Dejwy rval vlasy, že ji nevyfotil. Před námi je vrchol nejvyšší hory - Baníkov (2178m), kam dorážíme v 14.45. Necháme se vyfotit od Poláků.

Po posledním občerstvení scházíme na Báníkovské sedlo (2045m) Odtud zahýbáme do Spálené doliny. Ten sešup je šílený, všude šutry a suť. Klouže to. Cesta je nekonečná, vodu nemáme a nohy nám únavou brnkají. Sestupujeme dolů do údolí. Cestou potkáváme několik potůčků, kde se osvěžujeme. Jdeme kolem Roháčského vodopádu. (Djw: Lucie na mě čeká, já se na něj běžím podívat. Je docela vysoký, voda padá z výšky asi 30m (nebo 50?)). V údolí se napojujeme na asfaltovou silnici (Djw: po více než dvou hodinovém sestupu !) směr Zverovec. Nohy za sebou sotva táhneme. Není nám do řeči.

Naše záchrana - občerstvení na parkovišti. Dáváme si pivo - 10° Martiner, tyčinku Koko. Dejwy se ptá, v kolik hodin nám jede bus zpět. Prý až v 20.20. Je asi půl šestý. Nakupujeme slané tyčinky, které chroupáme cestou a snažíme se stopovat. Na Zverovce se dozvídáme, že to opravdu jede až za 2a 1/2 hodiny. Stopujeme a asi během 5 minut nám zastavuje strašně příjemná rodina, která je taky ubytovaná v Zuberci. Jsou naše záchrana.

V Zuberci zakupujeme ještě polívku s mušličkami, pivo a 2 malinký šampony. Už se těšíme pod sprchu. Doma už jsem šťastná, v polívce pomalu mušličky hledám, ale no budiž. Do privátu během dne přibyly 2 rodiny s dětmi, je docela veselo. Program na zítřek si musíme pořádně upřesnit, ale asi pojedeme na Liptovskou Maru, v Oravici je prý draho (říkali to lidi, co nás vezli autem). Dneska budem spát jako zabití. (Djw: Musím ocenit Luciinu odvahu a šílenou výdrž, kterou měla. Dle mapy to bylo 26km ve vysokohorském terénu. To jest 1km nahoru, 1km dolů a mezitím asi 6x nahoru a dolů po 200m. Lucie nikdy nic tak náročnýho nelezla a jak říká s chozením v Krkonoších se to opravdu nedá srovnat. Asi by nikdy na ty železný žebříky nevlezla, kdyby předem věděla, že tam jsou - naštěstí to nevěděla. Nejhorší je pak ten sestup, kdy je člověk zmoženej a musí pořád brzdit vlastní tělo. Schválně jak dlouho budu ještě nožičky cejtit. Pán Bůh zaplať lidem, co nás svezli do Zuberce. Pěšky bych to snad asi už neušel.)